Chladná láska

24. září 2006 v 11:07 | autor neznámý
Kámoška mi poslala na mejla tuto povídku...je to cise hodně hlouhý, ale fakt, stojí to za přečtení. Ze začátku se to bude zdát jako nuda, připadá to jako normální příběh, ale konec ja fag něco! Já jsem to prve ani nechápala, kámoška mi to musela vysvětlit, ale věřím, že vy nejste tak natvrdlí jako já, mno a kdo je, tak napište do komentáře, já ti to vysvětlím, ale myslím, že nebude třeba :)
Tak tady to je
Chladná láska
1.listopadu
Neumíš si vůbec představit, jak jsem se bál, že všechno zkazím. Do posledního okamžiku jsem váhal a pochyboval, stále jsem čekal na vhodný okamžik a ten nepřicházel a nepřicházel... Myslím, že jsem z toho už pomalu začínal přicházet o rozum. Chodil jsem kolem tebe jako stín a ty už jsi jistě začínala něco tušit, že je to tak? Ale já stále něco postrádal, někdy odvahu, jindy jsem měl pocit, že ještě nejsem dost připraven - myslím, že jsem čekal na nějaké znamení, i když to zní bláznivě. Ale nakonec jsem na to přišel - neexistuje něco jako "pravý okamžik". Existuje jen odhodlání a silná vůle - vůle něco udělat. A když má člověk oboje, nezáleží už na čase, okolnostech ani způsobu, jakým to provedete. Záleží jen na vás samotných a víře v to, co děláte.
A když jsem poprvé přejel rukou po tvých jemných vlasech... když se mé rty poprvé dotkly tvých... věděl jsem, že jsem to dokázal.

5.listopadu
Ještě před časem jsem myslel, že nikdy nebudu šťastný. Že jsem odsouzen k věčné nespokojenosti a hledání něčeho, co by můj život proměnilo v cosi lepšího... cosi snesitelného. Jenže najednou se to všechno obrátilo - a každý den je jako probuzení do ráje. Jsem s tebou, kdykoliv to jen jde, trávím po tvém boku každou volnou vteřinu dne. Nic nedokáže být krásnějšího, než když přejedu po tvé jemné pleti, nic mě nedokáže více zahřát, než pohled tvých hnědých očí. Miluju tě, Jenny. Miluju tě víc než svůj život a jediné, čeho lituji, je to, že nedokážu slovy vyjádřit, jak moc jsem vděčný za to, že jsi tu se mnou. Mohu snad říct jen jedno - děkuji...

8.listopadu
Nikdy jsem si nemyslel, že bych si dokázal s někým povídat celou noc. V mém životě asi nebyl nikdo, kdo by byl skutečně ochotný poslouchat. Jenže minulá noc mě přesvědčila o opaku... a když jsem ráno spatřil vycházet slunce, chtěl jsem zastavit čas a nenechat nový den vymazat ten pocit, který jsem měl v srdci. Chtěl jsem ho vtisknout do své mysli jako tvar do měkké hlíny, tak, abych už nikdy nemohl zapomenout. Jenže čas si jde svou vlastní cestou a ta má jen jeden směr... a nikdo z nás nemá tu moc, aby to dokázal změnit.
A tak se snažím na tyto stránky přinést alespoň náznak toho, co pro mě těch několik hodin po setmění vlastně znamenalo. Snažím se zachytit krásu toho všeho, i když vím, že můj jazyk je na to příliš omezený. Snažím se vyjádřit, jak moc pro mě znamená všechno to, co jsem ti svěřil, tvé pochopení a tvá účast. Vím, že tě miluju a vím, že ten cit je stále silnější. A i když tuším, že to všechno časem skončí, nechci, aby zlá předtucha zakalila moji mysl. Nechci dovnitř vpustit pochybnosti dřív, než své myšlenky otisknu na papír...
Jenže všechny pokusy končí vytržením listu a všechna ta zbytečná písmenka mizí hluboko v koši. Nejsem dobrý spisovatel a už vůbec ne někdo, kdo by dokázal správně vyjádřit, co vlastně cítí. Je už pozdě... vlastně je skoro ráno. Asi už nechám těch nesmyslných blábolů.. Třeba ti i přečtu, co jsem vlastně napsal, i když toho není moc. Ale teď toužím jen po jediném - lehnout si vedle tebe na postel a pohladit tě po vlasech. Na ničem jiném už nezáleží.

12.listopadu
Minulý večer jsem prožil těch nejkrásnějších několik hodin mého života. Od kohosi jsem slyšel, že milování se spřízněnou duší je prý ta nejkratší vzdálenost, na kterou se můžete dostat k branám nebe. A já už nyní věřím, protože včerejší noc mi dala důkaz. Nikdy jsem nezažil nic krásnějšího, než ve chvíli, kdy se naše těla spojila a nikdy již nic podobného ani nezažiju - tím jsem si jistý. A i když je to možná smutné, jsem vděčný za to, že jsi to byla ty, kdo mi dal možnost to zažít. Ty, která mi jediná rozumíš, ty, která znáš všechna má tajemství... mou osamělost... mé slabosti. Ty, která jediná chápeš, proč to všechno dělám...

13.listopadu
Dnes jsem viděl tvé rodiče. Vypadali smutně. Nezahlédli mě a já ani nechtěl, aby se tak stalo. Asi by mě ani nepoznali... vždyť jsem pro ně vždycky byl nenápadnou tváří na školní fotce. Proto jsem jen tak seděl a pozoroval je.
Byli v parku, kam tak ráda chodíváš, seděli na lavičce a drželi se za ruku. Víš, že jsem měl najednou chuť jim vše říct? To, jak jsme spolu šťastní, jak silná je naše láska? V jednu chvíli jsem už stál na nohou a jen jen udělat první krok... - ale nakonec jsem změnil názor. Nejde to, protože vím, že by to nepochopili. Nikdo by to nemohl pochopit.

15.listopadu
Někdy mám pocit, že každý, koho potkám, o nás ví. Mám pocit, že se na mě každý potají dívá, že mě každý po očku sleduje. Začínám z toho mít špatný pocit. Vždycky, když se na ně otočím, hledí už jinam, jenže já vím, že ještě před chvílí si mě zkoumavě prohlíželi. Je to, jako kdybych měl na čele napsáno "Miluju ji" a všichni si to museli přečíst. Běhá mi z toho mráz po zádech - proč si prostě nemůžou hledět svého? Proč je ze všech těch věcí okolo zajímám zrovna já?
..ale třeba se mi to jenom zdá. Třeba to je jen má představivost... nebo spíš mé obavy. Vždyť je toho tolik v sázce, lásko! Tolik! Celý můj život a všechny mé touhy. Celé to náhlé štěstí, které prožívám... bez tebe - pryč! Někdy mi to nahání šílenou hrůzu, Jenny. Nemohu spát, a tak bdím dlouho do noci. Hledím ven z okna a srdce se mi svírá nejistotou. A to jediné, co mi dodává naději, je tvá ruka v mojí dlani. Jsem tak šťastný, že jsi tu se mnou...
Ale oni na naše tajemství nepřijdou! Přísahám že ne. Vždyť oni tomu vůbec nerozumí! Jediné, co je zajímá, je jak strkat nos do cizího štěstí! Někdy je všechny nenávidím, vážně Jenny, všechny do jednoho. Je mi z nich špatně, z té jejich omezenosti a povrchnosti. Ze vší té špíny v jejich srdcích...
Já mám však tebe. A nic víc už nepotřebuju.

17.listopadu
Tušil jsem, že to přijde, už mnohem dříve, než jsem si toho poprvé všimnul. Přesto se však mé srdce svírá, když sleduji, jak mi tvá krása den za dnem mizí mezi prsty. Ztrácíš se mi před očima jako blednoucí sen při probuzení a já mohu jen zoufale přihlížet. Vím, že musím něco udělat, cokoliv, abych to zastavil, jenže stejně tak jsem si jistý tím, že ve skutečnosti mohu jen sedět a přihlížet. Nedokážu si už představit ani jediný den bez tebe... a proto raději nemyslím na budoucnost. Budu muset být silný - velmi silný, abych dokázal udělat konečné rozhodnutí. A je mi jasné, že to nebude trvat dlouho a přijde chvíle, kdy již nebude zbytí. Jenže teď ještě ne. Teď tu ještě ležíš po mém boku, krásná, bledá, se smutkem v očích.
Jak tě mám rozveselit, moje drahá Jenny. Řekni mi, jak?

22.listopadu
Blíží se to... každým dnem, s každým příchodem z práce... můj neklid roste. Má zoufalost, pramenící z bezvýchodnosti a absurdnosti všeho kolem se prohlubuje a já si pomalu začínám uvědomovat, že není cesty ven. Udělal jsem to a už to nemůžu vrátit... a vlastně již ani nevím, jestli sním sen o ráji či noční můru. Začínáš se měnit a se mnou lomcují pochybnosti, drolící mou víru jako stavbu z písku. Mé ruce se klepou a sotva dokážu napsat souvislou větu. Myslím, že teprve teď jsem si uvědomil, co jsem vlastně udělal.
Cítím tvé oči na mých zádech... cítím tvou přítomnost, která již není tak uklidňující jako dřív. Cítím tě celou a nevím, co mám dělat. Nevím jak dál.

23.listopadu
Oni tuší. Vím to. Šmejdí okolo a čmuchají, možná vědí a možná teprve ověřují. Stačí, abych se podíval z okna a vidím je, jak procházejí kolem a zdánlivě nenápadně vrhají pohledy na domovní dveře. Jenže já dobře vím, že pod maskou nevinnosti se skrývají jejich odporné ksichty, které chtějí zničit všechno krásné a ryzí na tomto světě. Znám je všechny, znám je až moc dobře. Jenže mě nenapálí... mě ne.
Dnes ráno se domovnice zeptala, jestli se mi nerozbil odpad. Řekl jsem, že o ničem nevím. Snad si nemyslí, že jsem tak naivní. Snad si nemyslí, že jsem neprohlédl její lest.

26.listopadu
Předevčírem jsem odešel z práce dřív... udělalo se mi špatně. Od té doby jsem se tam neukázal. Neberu telefony. Dveře mám zamčené a záclony zatažené. Myslím, že před chvílí na mě někdo ťukal, ale neotevřel jsem. Jsem tu úplně potichu... nemůžou o mně vědět. Určitě si myslí, že jsem někam odjel... třeba mi tak dají pokoj.
Jsme tu jen my dva, v jednom pokoji, jako dvě myšky. Oči se mi mlží slzami jen při pohledu na tebe, ruce se mi klepou, kdykoliv se jenom dotknu tvojí pleti, která je stále tak úžasně jemná. Tvé oči mi hledí soucitně do obličeje a já náhle nevím co říct. A tak mlčím a nechávám ticho prostoupit tím okamžikem. Nechávám ticho překrýt všechnu beznaděj.
Něco se však změnilo. A tvá přítomnost již nedokáže zahřát moje ztuhlé srdce... Nemohu se pohnout... Záchvaty hrůzy sžírají mé tělo.

28.listopadu
Musím něco udělat. Musím pryč, musím utéct, protože jsou mi už na stopě. Slyším kroky, venku, za dveřmi. Slyším, jak obcházejí kolem a čmuchají jak lovečtí psi... Bojím se odhrnout záclonu, bojím se dojít si do ledničky pro jídlo. Zvuk mého srdce zní jako ohlušující zvony, které musí být slyšet na míle daleko. Strach ochromil mé údy a postavit se znamená strašlivou námahu. Mohu jen sedět a strnule hledět do stěny. Mám hrůzu z tvého pohledu... už ani nedokážu otočit hlavu tvým směrem.
...musím pryč. Musím utéct. Už nemůžu dýchat....

29.listopadu
Svět se mi mlží za hustou šedivou clonou a já sotva dokážu rozpoznat obrysy projíždějících aut. Motor běží naprázdno a já stojím nehybně uprostřed křižovatky. Ležíš na zadním sedadle a mlčíš. Proč mlčíš, Jenny? Říkej něco! Chci zas slyšet tvůj hlas, který jsem slýchával o školních přestávkách, schovaný v zadních řadách. Chci zas cítit tvoji vůni, která mi vždy učarovala, kdykoliv jsi jenom prošla kolem. Chci zas vidět tvoje hnědé oči, čisté a zářívé, tak veselé a tak nezaměnitelné. Chci tě zase vidět sedávat v parku, i když to byl vždycky někdo úplně jiný než já, koho jsi tam líbala. Chci mnoho věcí, které již nikdy nemůžu dostat... a vím, že není cesty zpět! Bože, co jsem to jen udělal?!
Musím dopsat ještě těch pár slov, Jenny, jen pár slov. Pak zase šlápnu na plyn a rozjedu se pryč. Už ke mně míří strážník a všichni kolem strašlivě troubí. Musím ujet, musím zmizet dřív, než tě spatří. Znám místo, kde nás už nikdo nikdy nebude obtěžovat. Místo, kde nás určitě nebudou hledat. Jen musíš ještě chvíli počkat... jen krátkou chvíli...
Je mi špatně. Něco se děje a já nevím co. Pomalu ztrácím zrak. Auto zase jede, i když vlastně ani nevím kam. Za oknem se rýsují obrysy něčeho velkého... a teď jsem zaslechl řeku... aspoň myslím. Něco mi to připomíná,... ale co? Asi je to most... Kde to vlastně jsem? A co se to se mnou děje... Co jsem to provedl, Jenny? Co jsem to jenom provedl? Ty víš, že tě miluju, viď, že to víš? Jenny...? Proč mi neodpovídáš? Prosím... odpověz... chci slyšet tvůj hlas... jen jednou... naposledy....

30. listopadu - Churchtown Daily, titulní strana

Dnešního dne v časných ranních hodinách byla v kaňonu poblíž Anderlayského mostu místní policií nalezeno zřícené auto, obsahující dvě mrtvá těla. První z nich identifikovali kriminalisté podle dokladů nalezených v náprsní kapse jako třiadvacetiletého Williama Burnse, pocházejícího z Churchtownu. Po ohledání zbytků druhého těla bylo pomocí testu DNA určena totožnost dvaadvacetileté Jennifer Littletonové, čtyři týdny pohřešované vysokoškolské studentky. První z obětí nehody zemřela pravděpodobně na následky těžkých poranění při pádu z Andreleyského mostu, tělo mladé ženy zabalené do silné plastové fólie bylo v pokročilém stádiu rozkladu. Dle odborných expertíz bylo mrtvé již několik týdnů. Spojitost Williama Burnse s únosem Jennifer Littletonové se v současné chvíli intenzivně vyšetřuje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 andrea andrea | E-mail | Web | 3. října 2006 v 0:36 | Reagovat

...aneb příběh sebevražedného nekrofila

2 Barusha Barusha | Web | 11. listopadu 2006 v 9:43 | Reagovat

tak to je hrozny... je to napsany tak dobre, zhe sem to musela docist do koce a uplne me to dostalo.... chvilema mi to pripominalo muj zivot (ten smutek, ta beznadej...) x'(

3 dead flower dead flower | 23. listopadu 2006 v 18:25 | Reagovat

tooooto bolo waaaazne dost krute!!!...ako krute dobre!!...waaau!!--

4 Lukáš Lukáš | E-mail | 27. listopadu 2006 v 1:32 | Reagovat

hmm.... celkem zajímavý. Když jsem to začal číst, uplně to "kopírovalo" moje pocity při první lásce. Ale jak jsem to dočet. Něco jsem zjistil - Otázku. Jsem já taky PsychoZabiják ? ... spíš ne :P

5 EmoGirl01 EmoGirl01 | 24. ledna 2007 v 22:56 | Reagovat

kruteeeeee!ale super....

6 Iknow girl Iknow girl | Web | 25. ledna 2007 v 20:30 | Reagovat

uháá bum tarata bum ... běhá mi mráz po zádech

7 jájajinka jájajinka | Web | 25. ledna 2007 v 20:30 | Reagovat

uháá bum tarata bum ... běhá mi mráz po zádech

8 ~*QuYen*~ aka ~*Quiny*~ ~*QuYen*~ aka ~*Quiny*~ | E-mail | Web | 31. ledna 2007 v 21:43 | Reagovat

heY Nga.. :-)

After I read the guest-book entry of u in my homepage... I visit ur page -> www.cry-and-smile.blog.cz

lol hehe too bad, that I do not understand czech and so I don´t know where to write down, so I pick up a site of u w-site and give up my entry. Okay my parents were trying to translate something, what u write... but I think it´s too difficult for them ^_^  er...yes my English isn´t more better than yours. hehe xP but I hope we still be in contact. How are u then? and of course ur family (sister,mom,dad).

I find the pictures of ur HP very nice ...really. The picture where are the Chucks (shoes) is really cool hehe xD okay then seeYa whether in Czech or @ internet..well bye then! (----> Bi Rain is cute wha?! lolZ =))

BeSt wisHeS to uuuu +family!

~*Quiny*~

9 pája pája | 30. března 2007 v 19:08 | Reagovat

to je skvěle napsaný a upřímně vám řeknu, že jsem se rozbrečela

10 Týnaa Týnaa | Web | 21. dubna 2007 v 14:38 | Reagovat

fakt ty jo. úžasně napasný..

11 Veronika Veronika | 12. června 2007 v 22:52 | Reagovat

Krásné...ale tušila jsem to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.